Co dělá terapeut, který „nic nedělá“? O rozhovoru, který probíhá „trochu jinak“ -

Co očekávat, když přijdete na terapii? Každý terapeut pracuje jinak. Rozhovor s klientem má nicméně vždy důležitou roli. Terapeutický přístup, který využívám (tzv. přístup zaměřený na člověka, dále jen PCA), nezřídka klienty překvapí. Především ty, kteří přicházejí s konkrétní představou, jak má terapie probíhat (poučeni televizními seriály, předchozími zkušenostmi z terapie a podobně). Viděno zvenčí totiž PCA terapeut NIC NEDĚLÁ. Poslouchá, občas řekne „HM“ potom poprosí o peníze. Nejdivnější na tom všem ale je, že ono to nějak funguje! Jak je to možné?

Z mého pohledu je právě zmíněné „nicnedělání“ tím nejnáročnějším, co po člověku můžete chtít. Kolikrát se vám v životě stalo, že vás někdo prostě „jenom poslouchal“? Můžete si to třeba sami zkusit. Jak dlouho vydržíte?

Jak dlouho trvá, než vaši hlavu zaplní vlastní myšlenky? Za jakou dobu začnete mít nutkání druhému radit, co by si měl počít? Nebo máte chuť otočit téma hovoru jinam, abyste odklonili přicházející vlnu tíživých emocí? A jsou to emoce vašeho protějšku, nebo vlastní? Uvědomujete si to v průběhu rozhovoru vůbec?

A přesně tohle dělá terapeut, když „nic nedělá“. Vnímá. Což se děje uvnitř, takže to není vidět. PCA terapie je pro mě náročná proto, že PCA terapeut nesměřuje své úsilí k tomu, aby změnil klienta, ale k tomu, aby dobře znal a „dokázal použít“ sám sebe. Aby dal klientovi prostor prozkoumat vlastní emoce a potřeby a neohrožoval ho přitom těmi svými.

Co si tak vybavuji, tak na PCA přístupu mí klienti většinou oceňují právě to, že mají prostor a čas věnovat se sami sobě. Nic nemusejí a všechno mohou (to je samo o sobě pro mnohé zážitek naprosto nový). Mají prostor věnovat se i emocím, o kterých druzí obvykle nechtějí slyšet – a nebýt na to sami! Mohou dovolit prozkoumat je. Mohou tyto emoce „odžít“ - po čemž většina klientů touží, ale neví, „jak na to“. Mohou je poznat a naučit se je ovládat. A v důsledku toho se začít cítit lépe, protože odpadá neustálá nutnost s něčím bojovat. (Boj je nesmírně vyčerpávající.)

Terapie je náročná práce pro klienta i pro terapeuta. Všichni víme, co dokáží emoce dělat s tělem. Jak moc může smutek bolet, euforie zahltit nebo zamilovanost vypnout mozek. Silný emoční prožitek je jako intenzivní spotrovní výkon. A také po něm následuje příjemný čas zklidnění a rovnováhy. Osobně to vnímám tak, že terapeut v okamžik, kdy s ním klient silné emoce sdílí, slouží trochu jako hromosvod. Je příjemné mít vedle sebe v těžkém prožitku někoho, kdo je klidný. Je jako maják na rozbouřeném moři, takže neztratíte směr. Můžete se jeho klidem tak trochu „nakazit“. A dobrý terapeut potom musí vědět, co s tím, aby se „nenakazil“ tíhou a negativními emocemi, se kterými se v práci denně setkává. V tomto směru jeho práce po odchodu klienta nekončí, ale začíná.

Specifičnost PCA přístupu je, podle mě, dána jeho východisky, která jsou tak moc v kontrastu se způsobem, jakým dnes žijeme. PCA terapie umožňuje naučit se věci vidět, jaké jsou, a oprostit se přitom od nutkavého úsilí je změnit. (Spoustu toho v životě prostě změnit nejde a právě snaha o nemožné nás vyčerpává nejvíc.) Stojí na přesvědčení, že mnohé z toho, co se děje, nelze ani racionálně pochopit. Člověk je v životě spokojený, pokud se v něm orientuje. Pokud ví, kdo on sám je. Jestliže dokáže rozpoznat a komunikovat vlastní potřeby. Což je první krok k tomu, aby je mohl také naplnit.

PCA terapie je, i když se to navenek třeba nezdá, terapií prožitkem. Ten, skrze slova, dostává prostor k projevení. Každá emoce má svůj význam, každý prožitek je důležitý. Sféra emočního prožívání je vývojově mnohem starší, než schopnost racionálně myslet (fylogeneticky i ontogeneticky), a proto mají prožitky hlubší dopad na formování osobnosti, než jakákoli analýza či vysvětlování. Pláč, vztek, zklamání, přijetí, soucit… To vše se v průběhu setkávání odehrává.

Pro mě má PCA terapie až spirituální rozměr, právě proto, že mnohé aspekty, s nimiž pracuje, nelze racionálně uchopit. To však neznamená, že na náš život nemají vliv a nelze s nimi pracovat! PCA přístup přesto není „duchařina“, ale o vědecky ukotvený, oficiálně uznávaný nástroj terapeutické práce.

Vyšší rozměr vidím i ve významu, jaký má v tomto typu terapie otevřený vztah mezi terapeutem a klientem. Až díky němu je možné skutečné sdílení. Sdílení je vyšší kvalitou, než jakou dokáží být dva oddělené monology. Dialog je tím, co umožňuje rozběhnout „zasektutou gramofonovou desku“ klientova nekončícího vnitřního monologu.

Sama vnímám mnohá setkání s klienty téměř jako společnou meditaci. PCA terapie poskytuje klientovi naprosto unikátní prožitek prostoru pro sebe sama, v němž panuje absolutní svoboda. PCA terapeut nic nehodnotí a neradí, protože věří, že každý potřebuje jiné tempo práce, pro každého je vhodná jiná cesta a zároveň má každý schopnost ji najít (a nikdo jiný to za něj udělat nemůže). Důležitý je proces učení, nikoli cíl. Cesta nás může zavést jinam, než bychom čekali. Pomoci nám najít nejlepší směr.

Vnímáte také, že to, co se snažím popsat, jsou hodnoty v dnešní době zcela výjimečné? Prostor proti zahlcení, přijetí vs. soutěž, bytí tady a teď oproti strachování se o budoucnost, absenci tlaku na cokoli…

Mám prostě PCA ráda, byť samozřejmě nesedne každému. Jedna klientka mi nedávno vyprávěla o tom, jak se mnou o prázdninách vedla fiktivní rozhovory. Zanedlouho mě, myslím, přestane potřebovat. Měla jsem tu čest být přítomna u její „vnitřní inventury“. Procesu, kdy objevila odvahu nahlédnout do vlastního nitra a nakonec ji překvapilo, jaké klenoty v něm nachází. V mé práci se denně odehrávají malé zázraky. Lidé dokáží neuvěřitelné věci, když překonají strach a vydají se na cestu.

#psychoterapie #komunikace #rozhovor #odvaha #psychohygiena #seberozvoj #PCA