Myslím, že existují principy, které pomáhají v komunikaci s lidmi obecně. Hovořit s dětmi je ale, podle mého názoru, ještě obtížnější. Musíme respektovat jejich slovník a úroveň myšlení.
Musíme si dát pozor na to, že děti jsou ve zvýšené míře sugestibilní i zranitelné. Zároveň je potřeba si uvědomit, že děti se prostřednictvím toho, jak s nimi mluvíme, mnohé učí – o sobě, o druhých i o způsobech komunikace. A osvojují si jak vhodné, tak i nevhodné vzorce. Berou nás za vzor.
Není samozřejmě snadné shrnout zásady správné komunikace v krátkém příspěvku. Chci se alespoň pokusit upozornit na nejčastější chyby. (Nemyslete si, sama si na ně musím dávat pozor;-).)
Mluvte za sebe. Začněte u sebe. Co se ve vás děje? Pojmenujte to, vysvětlete to. Otevřete tím komunikaci, umožníte druhému pochopit, v čem je problém, sami si to uvědomíte a vyvarujete se útočení na druhé i skrytých konfliktů.
Hádejte. Co asi prožívá vaše dítě? Snažte se to pojmenovat – dítě pro to nemusí mít slovník, zároveň dáváte najevo zájem. Nebojte se chyb – děti je spontánně opraví. Chování člověka ovlivňují prožívané emoce, které pramení z (ne)naplněných potřeb. Pokud se chceme domluvit, bez pochopení emocí a potřeb obou stran to nelze. Snahou porozumět navíc druhému dáváte najevo, že vám na něm záleží.
Ne/ptejte se. Na otázky po příčinách („proč?“) neexistují snadné odpovědi. Proto s otázkami zacházejte opatrně, mohou být zdrojem stresu. Pozor také na vznášení požadavku formou otázky. Na otázku „mohl bys“ vždy existuje odpověď „ne“. Jaké otázky jsou naopak vhodné? Ty, které znamenají zájem a povšimnutí si: Děje se něco? Chceš mi o tom říct víc? Co to pro tebe znamená? Možná nedostanete odpověď. Mnohem důležitější, než odpověď, je vzkaz, že jste připraveni pomoci.
Proste. „Prosím, vynes koš.“ To zní mnohem lépe, než rozkaz. Sami nemáme rádi, když nám někdo rozkazuje. Nechceme vychovat sluhu, ale člověka, který druhým pomáhá, protože chce a považuje to za důležité.
Naslouchejte. Než utíkat od tématu, raději neříkejte nic. Některé situace zkrátka nezbývá než přijmout, nedají se změnit. Tehdy je velmi cenné, když máte s kým sdílet a zažijete pochopení (nebo snahu o něj). A když se naučíte, že také negativní emoce patří k životu a že ani člověk, který je prožívá, neztrácí vlastní hodnotu.
Neraďte a nepomáhejte, pokud o to nejste žádáni. Povzbuďte, aby si druhý uměl poradit sám.
Ne/vysvětlujte. Toto dávám do uvozovek. Speciálně děti máme tendenci s dobrým úmyslem neustále poučovat. Jak byste si připadali na jejich místě? Člověk se poučí spíš tím, na co má možnost přijít sám. Někdy je vysvětlování předčasné – to pokud člověk prožívá intenzivní emoce, v tu chvíli mozek není schopen jakékoli informace vstřebávat. Vysvětlení se naopak hodí uvést, pokud chceme uplatnit jakýkoli požadavek. Např. „mléko se dává zpátky do lednice, jinak by se zkazilo. Nebo „Je potřeba vynést koš, protože už se v něm kazí věci a začíná smrdět.“ Mluvte stručně a konkrétně.
Neporovnávejte, nehodnoťte, nenálepkujte. Odporuje to prvnímu bodu. Ničemu to nepomůže, akorát se zvýší stres a podrážděnost. Nálepka vede obvykle k rezignaci. Pozor na skrytá hodnocení i na pochvaly! Pochvala dokáže být velmi manipulativním nástrojem. Touha po ní má sílu člověka svazovat. Pokud je člověk řízen vnější motivací, snižuje se rapidně jeho sebevědomí.
Nikdy nelžete. I milosrdná lež narušuje důvěru. A bez důvěry neexistuje pocit bezpečí. Vše jde říct otevřeně, přesto citlivě. Ani se nepřetvařujte. Je to matoucí. I u vás jsou negativní pocity v pořádku. Jde pouze o to, jak je druhým komunikovat kultivovaně.
Neslibujte. Speciálně ne to, co nejde splnit. Děti si to velmi dobře pamatují a to, že jste je zklamali, nezapomenou ještě déle.
Mluvte pozitivně. Uvědomili jste si někdy, jak český jazyk nadužívá negativní formulace? („NEmohl bys vynést koš?“ To si přímo žádá o zápornou odpověď.)
Nezevšeobecňujte. Nikdy neuděláš… Vždycky říkáš… Všichni jste stejní. A podobně. Slyšíte, co to je za nesmysl? Vás by se to nedotklo? Vždyť jste ten koš přeci loni na Vánoce vynesl, tak jaképak nikdy!
Uvědomte si, co je opravdu důležité. Je teď opravdu nutné uklízet pokojíček, nebo je důležitější, abyste alespoň tuhle půlhodinku strávili společnou hrou? Čí je to vůbec potřeba tohle řešit? Vaše, nebo dítěte?
Buďte důslední. Pokud nejsou hranice jasné, je to matoucí a stresující.
Všímejte si úspěchů a pojmenovávejte je. Koukám, že koš je vynesený. Mám opravdu radost!
Nevracejte se do minulosti k věcem, které nejde změnit. Nevyčítejte (si) je.
Omlouvejte se, pokud uděláte chybu. Po svém potomkovi žádáte totéž, nebo ne? Je skvělé se naučit, že nikdo není dokonalý, ale že chyby lze napravovat.
Neomlouvejte se za nic, zač není třeba se omlouvat. Neponižujte sami sebe.
Děkujte. Nic není samozřejmost.
Mějte hlavně trpělivost. Většinou je potřeba zkombinovat všechno možné dohromady. („Když přijdu unavená z práce, štve mě, když ještě musím jít ven s košem, protože smrdí. Pomohlo by mi, kdybys ho vynesl ty a kdyby sis tenhle úkol pro příště vzal na starost.“) Krkolomné, že? Ale nebojte, dá se to naučit:). A když člověk nemluví vždy příkladně, také se nic neděje. Důležitý je záměr.
Berte prosím tenhle článek s rezervou. Píšu ho s nadsázkou, člověk není robot a „návod k obsluze“ dítěte neexistuje. Spíš jsem chtěla přinést pár podnětů k zamyšlení. Možná se vám osvědčily ještě jiné postupy? Sem s nimi!
