Jak může pomoci psychoterapie?

Honza, 29 let:
„Do terapie mě přivedla dlouholetá bolest srdce a obavy o budoucnost. Nevěděl jsem, kudy dál a bál jsem se, že by to za nějaký čas mohlo být ještě horší. Už jsem na to všechno nechtěl být sám, přesto nebylo snadné se k terapii odhodlat. Potřeboval jsem v sobě všechno utřídit a najít nové cesty, připadal jsem si zahlcený a zaseknutý. Na terapii chodím nárazově zhruba rok, jednou za měsíc, i když zpočátku bylo těžké zvládnout dlouhé pauzy mezi sezeními. Terapie pro mě znamená jakési propůjčení světla do temnoty. S tím, že se časem to světlo rozšiřuje i mimo zdi terapeutické pracovny. Terapie mi pomáhá zbavovat se vnitřních okovů a izolace. Čím více toho sdílím, tím líp se cítím.Těžká bedna se nese lépe ve dvou.“

Sandra, 21 let:
„Pro terapii jsem se rozhodla, protože mě provázely každodenní deprese. Začala jsem chodit jednou týdně, postupně se intervaly prodlužovaly. Pravidelně jsem na terapii docházela zhruba dva roky. Nyní je to velice flexibilní, studuji v Praze, kombinujeme osobní a online konzultace. Terapie mi doslova změnila život, zachránila mě. Díky psychoterapii jsem depresivní stavy překonala bez pomoci léků. Začala jsem koukat na svět, na lidi kolem mě a také na sebe úplně jinak. Cítím se teď jako plnohodnotná bytost, ne jako někdo, kdo je druhým na obtíž. Naučila jsem se, jak se svými pocity pracovat a přestala jsem se za ně stydět. Došlo mi, že je důležité o věcech mluvit a mít někoho, kdo mě pochopí a přesně to mi terapie dala. Dnes mohu s klidem říci, že mi terapie pomohla překonat depresi, poruchu příjmu potravy i další, třeba rodinné a vztahové problémy. Díky svým zkušenostem ji doporučuji každému, protože opravdu pomáhá.“

Honza, 30 let a Lucie, 30 let:
„Hlavní motivací, proč vyhledat terapii, pro nás byly velké změny v našich životech, ke kterým jsme se chtěli postavit jinak než dříve, nemotat se v kruhu. Také touha po fungujícím vztahu.Terapie je výzva věcem porozumět, možná si je i trochu zkomplikovat, ale i brána do tajů komunikace emocí a představ. Docházíme s přestávkami již třetím rokem, nyní jednou za dva týdny. Já rozhodně více rozumím a naslouchám sobě a snad i druhým - partnerce. Terapie nám pomáhá zmapovat komplikovaná území a témata, která jsme si do vztahu přinesli z dřívějšího života.“

Anna, 24 let:
„Do terapie mě přivedl pocit zaseknutí se v životě a odpojení se od vlastních potřeb. Konzultace jsem začala skoro před dvěma roky, v intervalu přibližně každých čtrnáct dní. Na začátku konzultace mám zpravidla problém začít. Cítím se často jako před skokem do ledové vody. Musím načerpat dost odhodlání do toho jít. Během konzultace se pak stane nějaké kouzlo a ta hluboká ledová voda najednou dostane tvar a promění se v potůček, který je možné suchou nohou překročit. Terapii vnímám jako očistu duše, takové vystoupení z chumlu myšlenek a proces, který umožňuje vytvořit si jiný pohled na skutečnost. Díky terapii si lépe uvědomuji vlastní hodnotu a to, že co cítím a prožívám je v pořádku a důležité. Pocity a emoce se nedělí na dobré a špatné, kdy ty špatné nejsou žádoucí a měly by se ignorovat. Díky terapii je pro mě možné odkrýt, co se za těmito emocemi skrývá a porozumět tak sama sobě. Své vlastní vnitřní procesy jsem totiž často nevnímala nebo potlačovala. Terapie představuje bezpečný prostor, kde si tyto věci můžu uvědomit a bez hodnocení a soudu je sdílet.“

Anet, 13 let:
„Často mi je špatně, když mám jít do školy, rodiče na mě pak křičí a já mám strach. Pomáhá mi, že když si spolu promluvíte, mám pocit, že mi pak líp rozumějí a jsou klidnější. Pomáhá mi taky, když se spolu sejdeme, protože se, když spolu mluvíme, cítím v takové komfortní zóně, je to příjemný, že najednou nejsem ve stresu, doma nebo ve škole je to někdy divný, jako bych nebyla ve svý kůži, připadám si trochu jako na jiný planetě. Pak je to lepší i doma a ve škole a líp to všechno zvládám.“

Alena, 45 let:
„Paní terapeutku jsem poznala díky její skvělé přednášce o respektující výchově. Martina (8) jsme k ní objednali, protože nezvládal své emoce, měl výbuchy vzteku, trápily ho noční děsy, agresivně se choval k ostatním dětem a měl nízké sebevědomí. Jde o chlapce s mentální retardací, který těžko snášel zátěžové situace a různé změny v režimu dne. Docházeli jsme nejprve 1 x týdně, postupně se Martin zklidnil, intervaly schůzek se prodloužily nejprve na 14 dní, poté na měsíc. Spolupracujeme dlouhodobě a nyní se vídáme už jen nárazově. Chlapec je klidnější, získal větší sebejistotu. Také zjistil, že se nemusí bát dávat najevo vlastní emoce. Lépe díky tomu navazuje vztahy a komunikuje ve škole, na kroužcích mezi kamarády i doma. Na terapii se vždy velmi těšil, že si "svou" hodinu užije. Na paní Suchou jsem se mohla, a stále mohu, kdykoliv obrátit s jakýmkoliv problémem a dotazem. Vždy ochotně pomůže, vyslechne, snaží se najít přijatelné řešení.“

Já:
„Vlastní terapie je nedílnou součástí profesní přípravy každého psychoterapeuta. Pomáhá nám najít a zachovat vnitřní klid, abychom zvládli co nejlépe naslouchat druhým. Sama psychoterapii vnímám jako cestu k sebepoznání, je pro mě pravidelnou součástí psychohygieny. Když mě něco tíží, pomůže mi, pokud mě někdo, komu důvěřuji, vyslechne. Pomáhá mi to srovnat si myšlenky a rozšířit obzory, třeba o pohled zvenčí. Sdílení vnímám jako prostor k opečování vlastního nitra tak, aby mi bylo se sebou samou lépe. Učím se rozumět svému prožívání a ovládat emoce, objevuji své silné stránky, o které se můžu opřít, i ty slabé, se kterými se učím zacházet. Oboje je velmi osvobozující a pořád je co zkoumat. Čím déle psychoterapie trvá, tím více má člověk prostoru propracovávat se k hlubším vrstvám svého prožívání, protože už ho neruší nevyzpytatelné emoční vlny. Je stabilnější, pevnější a trénovanější, proto se dokáže ponořit hlouběji. Bezpečný vztah s terapeutem je jako zrcadlo, které mi pomáhá vidět, jaká opravdu jsem.“